Jakmile švestky, či slívy dozrají, šup na ně. Sbírá každý, kdo může, každý, kdo má ruce, každý, kdo se může hýbat. Staří i mladí, všichni jsou povoláni ke sběru modravého pokladu.
Ženy již plánují, kolik jich zavaří a kolik dají na povidla, ale mužové jako vládci rodu vědí lépe co s nimi. Podle nich jsou ty dvě věci voloviny a na ty je švestek škoda. Proto žárlivě sledují kde, jaký plod a v duchu počítají, jak letos poteče. Poteče co? No přece slivovice!
Božský nápoj, který stmeluje lidi různých povah, ale také rozděluje na dva tábory hned od začátku svého růstu. Skoro ve všem. Tak jeden tábor tvrdí, že je lepší nápoj bez pecek a slívy skutečně odpeckovávají. Druhý tábor právě na peckovou příchuť nedá dopustit. Ti další tvrdí, že se má kvas míchat, ti ostatní, že naopak se nesmí ani hnout. Někteří sladí, jiní ne, a tak bychom mohli pokračovat až do finálního výrobku, kdy už se jen hlídá „policajt“ a dává pozor, aby se nesmíchala ta kvalitní kořalka s humusem na kolena. Ano, dobrý hospodář skutečně nechává dokap slivovice na různá mazání, nebo zábaly. Léty osvědčená praxe nám ukazuje, že to někomu opravdu pomáhá. Zda jde jen o psychiku či skutečné účinky, to zde řešit nebudeme.
My jsme zde především kvůli slivovici, která, budiž pochválena, léčí tak jak tak. Můj známý si dával každé ráno šťopičku božského moku s medem a nikdy v životě netušil co jsou problémy s průduškami nebo kašlem.
A navíc, ten krásný pocit, když si pak na podzim sednete třeba na verandu, zachumláte se do deky a nalijete si kalíšek či dva. Slivovice krásně hřeje v žaludku a přes vás se valí takový ten pocit klidu a míru.
Ano, je to i nápoj zákeřný, ta pravá slovácká dokáže natropit pěkné skopičiny, ale to už je každého věc, kolik toho vypije. V každém případě nám přináší skvělý pocit uvolnění a jisté euforie. A tak to má být.