Je třeba si však umět lokalitu vybrat. Kdo je na věci technické plus architektura, tak se v lesích asi moc nepokochá. A zase obráceně, kdo je na lesy, tak ten se nemusí promenádovat ve městě. Tak už to bývá.
Kdysi pradávno, jsa ještě mlád, hrával jsem takovou hru sám se sebou. Koupil jsem si jízdenku „nablind“, a vystoupil tam, kde se mi to líbilo a kde byla zastávka. Dnes už by to asi nešlo, takové ty malé zastávečky jsou asi už zrušené. Ale tehdy jich byl dostatek, takže nebyl problém. Nu a pak jsem se vyhnul cestičce k vesnici či městu, ale vydal se právě na opačnou stranu do lesů a hor. S sebou jsem měl celty, spacák, něco k jídlu a sirky. Nu a pak samozřejmě klasické vandrácké vybavení, jako je dýka, ešus, nebo bagr, což jest po česku lžíce.
Takové toulání lesem někdy trvalo i týden a byl to balzám na nervy. Večer jste si ohřáli nějakou konzervu na ohýnku a pak spali krásně pod širákem. Jo, to byly časy.
Nevím, zda ještě někde nějací vandráci existují, ale tehdy nás bylo více. Ovšem každý cestoval a pak trávil čas jinak. Někdo se sdružoval do osad, které byly pochopitelně většinou nepovolené, protože komančům vandráci vadili. Nu a ten zbytek byl raději sám a sám někde mezi stromy či na louce. Každý jsme jiný.
Na osadách, tedy osadách trampských panovaly jisté nepsané zákony a jejich porušení vedlo k sankcím. Snad proto jsem já osobně nikdy žádnou domovskou já neměl, protože mé potíže s autoritami jsou všeobecně známé. Takže jsem přišel jako host a jako host také odešel. A většinou se již nikdy nevrátil.
Dnes už by asi klasicky vandrovat nešlo, protože všude jsou ploty nebo dráty a cedule, že je to soukromý pozemek. Takže při trošce respektu k majetku druhých se není kde vyspat a tím méně udělat malý ohníček na večerní polívku, nebo opékaného buřta. Nu a na druhou stranu, není to třeba pro tu přírodu dobře?