Člověk se sice narodí sám, jenže takový nemůže zůstat. Už od prvního nadechnutí si musí vytvářet určitý vztah. A to v první chvíli pochopitelně k matce, která ho živí. Nechce tu zřejmě nic jiného než právě zdroj obživy, ale i to je vlastně vztah. A kdyby ho nebylo, měl by to ten maličký človíček hned na začátku svojí životní pouti spočítané, dlouho by tu nepobyl.
Během života se ale buduje i spousta dalších vztahů. A ty už nejsou ani zdaleka tak jednoduché a samozřejmé. Když chce mít někdo s někým určitý vztah, musí si vybrat vhodný protějšek a na vztahu s ním pracovat. Není možné přijít, říct, že budeme přátelé, a rázem se tak stát nerozlučnými přáteli až do smrti. Nejdřív se musí lidé navzájem okukovat, pak oťukávat, budovat na tom, co mají společné, a pracovat na tom, co je rozděluje, tedy třeba i dělat ústupky.
Je to komplikované, často to v takovém budování vztahu i pořádně zaskřípe. A musíme si přiznat i fakt, že spousta vztahů nakonec není vůbec dokonalá a někdy se na ně musí i rezignovat. Jsou partneři, kteří si k sobě cestu jednoduše nikdy nenajdou. Jsou moc rozdílní, mají zájmy, které se vylučují, a někdy se nedá ustupovat donekonečna a je nutné se smířit s tím, že tady to nevyjde. A začít pracovat na vztazích s někým jiným.
Vytváříme si tak třeba vztahy rodinné. Nebo partnerské. Také si hledáme přátele, se kterými logicky také určitý vztah musíme mít. Pak jsou tu ale třeba i vztahy na pracovišti, vztahy k rodné zemi, k jiným částem světa. A třeba i k něčemu, co nemá s námi lidmi nic společné, tedy ke zvířatům, k umění, i ke spoustě dalších věcí. A každý z nás má vztahy jiné, jelikož jsme různí a žijeme v různých podmínkách. A nakonec to můžeme završit i vztahem jménem láska. Ale to už je něco, co si toho žádá opravdu hodně. A proto nemáme lásek v životě nikdy moc. Teda těch opravdových. Někdy nenajdeme dokonce ani jedinou. Ale určitě by se o ní mělo usilovat.